Důležitým opatřením v chovu pudlů je především vhodný výběr zdravých jedinců s kvalitním rodokmenem, snaha vyvarovat se příbuzenské plemenitbě, nevyužívat pouze výstavně úspěšné jedince a pečlivě dbát na kvalitu importovaných psů.
Plemeno pudl patří mezi neuvěřitelně oddané psy s obrovskou touhou být po boku svému majiteli. Pudlové jsou výjimeční i ve své variabilitě barev a velikostí. Žádné jiné plemeno se nevyskytuje ve 4 velikostních rázech a 5 barevných variantách, jako je tomu u pudlů. Tito elegantní a nesmírně učenliví psi jsou však neznalými lidmi často odsuzováni kvůli jejich neobvyklým a pro mnohé příliš extravagantním střihům. Možná i to přispělo k tomu, že se od konce 90. let počet pudlů snižoval a do obliby se dostala jiná plemena.
I když v současné době existuje řada informací o plemeni pudl, nedá se s jistotou říci, kde se toho plemeno přesně vzalo. Již v antice se vyskytovali psi, kterým byla srst stříhána do lvího střihu podobně, jako je tomu u pudlů. Tito psi byli zobrazováni například na řeckých a římských mincích. Můžeme však jen spekulovat, zda se skutečně jednalo o přímé předchůdce či nikoliv. Zdá se, že prapředkem by mohl být pes popelištní (Canis familiaris intermedius), jehož ostatky z doby bronzové byly nalezeny archeologem Janem Woldřichem v Rakousku, nedaleko našich hranic. V roce 1576 popsal Dr. Caius plemeno aquaticus seninquisitor, jenž mělo osrstěnou obličejovou partii a dlouhou, kudrnatou srst. Ta byla zastřižena od lopatek až do půlky ocasu. Takto se psi upravovali zejména z praktických důvodů. Namočená srst byla velmi těžká a znesnadňovala tak plavání. Zakrytá přední část těla chránila důležité orgány před studenou vodou a nepříznivým počasím. Na nohou se ponechávaly chlupaté manžety, které kryly klouby. Z těch se postupně vytvořily bambule neboli pompony. Ocas se stříhal jen do poloviny, protože chlupy na horní části ocasu sloužily jako kormidlo. Později se do dlouhých chlupů na hlavě začala uvazovat barevná stužka. Ta držela chlupy pohromadě, aby psovi nepadaly do očí a zároveň usnadňovala lovcům rozpoznat svého psa. Toto plemeno se podle Dr. Caiuse využívalo hlavně k lovu kachen na hladině, a to především díky jeho přirozeným vlohám. Později bylo v Německu pojmenováno jako Canis Familiaris Aquaticus, Pudel. Vývojově můžeme tedy pudla zařadit do skupiny vodních psů.
Existenci pudlů dokládá i řada uměleckých děl už od 15. století. Takovým příkladem je třeba socha připomínajícího pudla, která zdobí katedrálu v Amiensu ve Francii. Pudlové jsou zobrazeni i na obrazech pocházejících z 16. a 17. století od Botticelliho či Rembrandta .
Z 18. století se dochovala malba od Thomase Gainsborougha a Jeana-Baptisty Oudryho. To, že bylo toto plemeno v této době velmi oblíbeno, dokazuje i obraz od Johna Chalona z roku 1820, který zachycuje stříhání pudlů v ulicích Paříže.
Oficiální název pudla, caniche, pochází z francouzštiny a v překladu znamená kachna. Takto se pravděpodobně označovali psi, jenž se využívali k lovu kachen a jiného vodního ptactva. Němci odvozují název pudla od slova „budel“ či „pudel“, které se poprvé objevilo na dřevorytu z roku 1643. Další variantou je staré německé slovo „pfudel“, což je označení pro kaluž.
Před čistokrevným chovem docházelo v Rusku ke křížení s velkým jihoruským ovčákem. Zřejmě díky tomu měli dříve ruští pudlové mimořádnou výšku. Jihoruští ovčáci mají náchylnou srst k plstnatění a tvorbě chomáčů. Tuto vlastnost nacházíme jen u některých pudlů, což poukazuje na to, že vznikli z více plemen. Za jejich předky je možné považovat také vodní psy. Někteří kynologové zastávají názor, že byl přikřížený i pointer, křepelák nebo brakýř. Na jejich zrodu se pravděpodobně podílel i portugalský vodní pes, který je dodnes stříhaný na způsob lva. Protože se vyskytoval podobný typ psů na více místech Evropy, došlo k rozepři o původ pudla. Tento spor vedli především Němci a Francouzi. Největší podíl na vzniku má především plemeno barbet, a tak je v současnosti pudl veden jako plemeno francouzské. V 18. století byli pudlové velmi oblíbeni a chovali se zejména v Německu, Francii a Rusku. Psi z těchto míst se lišili hlavně strukturou srsti a mohutností kostry. Němečtí pudlové měli silnou kostru a sloužili k přinášení kachen z vody. Ruští byli výrazně vyšší než němečtí a chovali se jako společníci. Francouzští byli ceněni ve světě módy kvůli jejich srsti, která byla ideální na vytváření různých střihů. Myslivci si na královských pudlech cenili jejich spolehlivosti, ochotě nahánět či donášet zvěř, schopnosti stopovat a v neposlední řadě i jejich mimořádné učenlivosti. Menší rázy byly v německých zemích využíváni díky vytříbenému čichu k vyhledávání lanýžů.
Na konci 18. a začátku 19. století ubylo loveckých příležitostí a pudlové byli postupně vytlačeni jinými loveckými plemeny, především ohaři a španěly. Z loveckých pudlů se stali společníci a vstoupili tak mezi plemena společenská. Lidé si jich cenili pro veselou povahu, chytrost a komediantské kousky. Proto mnohdy vystupovali v cirkusech po celé Evropě, kde byli velmi oblíbeni.
Neuvěřitelná čísla předváděli psi anglického drezéra Jamese Athertona. S lehkostí přeskakovali vysoko vyskládané židle nebo hořící kruhy. Mezi roky 1814 a 1818 byl v Paříži dobře znám pudl Munito. Zvládal jak karetní, tak i početní triky.
Pudlové jsou všestranní psi, hodící se pro téměř jakoukoliv aktivitu. S radostí budou doprovázet svého pána při běhu, turistice i dalších sportech, kde můžou vybít svou energii. Velcí a střední pudlové dokáží držet krok i při vyjížďce na kole či na koni. Nezapře se v nich ani jejich původní využití, protože většina pudlů si lásku k vodě udržela až dodnes. Díky temperamentu, inteligenci a chuti spolupracovat, jsou vhodní i pro výcvik. To dokazuje i výzkum, ve kterém se zkoumala pracovní inteligence a poslušnost u 140 plemen. Pudlové se umístili na druhém místě hned za border kolií. K pochopení jednoduchého cviku jim stačilo méně než pět opakování a nový cvik si zapamatovali i bez dalšího procvičování. Povel splnili minimálně v 95 % a reagovali na něj do sekundy od vyslovení.Tímto se tak právoplatně zařadili mezi nejinteligentnější plemena.
Vhodným sportem, kde pudl může uplatnit svou hravost, eleganci a komediantské kousky, je tanec se psem neboli dogdancing. Při něm předvádí majitel a jeho pes naučené prvky do rytmu hudby. Dalším oblíbeným sportem je obedience, jinak nazývaná jako tzv. vysoká škola poslušnosti. Zde je důležitý pevný vztah mezi psem a psovodem a velké soustředění. Jelikož mají pudlové lehkou kostru a jsou dobře obratní, skvěle se hodí na agility. Snadno překonávají různé překážky, tunely, kladiny a slalomy. Důkazem je fenka trpasličího pudla Windy Nights Lovely Pebbles Flinstone, jež v roce 2006 vyhrála v Basileji mistrovství světa v běhu jednotlivců. I když možná pudl vypadá jako křehký pes, který nezvládne extrémní podmínky, není tomu tak. John Suter trénoval na Aljašce své černé královské pudly na závody psího spřežení. Absolvoval s nimi 280 závodů, z toho 90krát skončili mezi třemi nejlepšími týmy. Dokonce se zúčastnili i nejtěžšího závodu Iditarod, který měří 1900 km.
Uplatnění pudlů je opravdu široké. Francouzští celníci používají trpasličí pudly k vyhledávání drog, kde využívají jejich jemného čichu a malé velikosti. Výjimkou není ani pudl jako záchranářský pes. Slouží především k pátrání po pohřešovaných nebo zasypaných osobách. Například v USA nachází uplatnění i jako lovečtí psi a rozvíjí se tak jejich přirozená touha aportovat. Mnozí z nich jsou dokonce držiteli titulu Master Hunter. Svojí roli mají pudlové i jako asistenční, canisterapeutičtí a vodící psi.
V roce 1873 byla v Anglii založena organizace sdružující chovatele čistokrevných psů – English Kennel Club. Ten měl na starost především vedení plemenné knihy a rovněž zápis výsledků všech výstav od roku 1859. Kennel Club byl odpovědný za standardy plemen až od druhé světové války, do té doby byly standardy záležitostí pouze speciálních klubů. V roce 1873 tedy došlo k počátku registrace prvních pudlů a o tři roky později byl založen první klub sdružující chovatele plemene pudl – Curly Poodle Club of England. Ten v roce 1886 vydal první standard plemene, ke kterému se přidalo v roce 1904 Německo a v roce 1923 i Francie.
Česká republika patří mezi členské státy Mezinárodní kynologické federace (FCI), a tak zde platí standard plemene, který je uznán touto organizací. Pudlové jsou zařazeni do skupiny 9, kde se nacházejí společenská plemena a malí psi. Plemennou knihu pudlů má na starost Českomoravská kynologická unie (ČMKU) a Českomoravská kynologická jednota (ČMKJ). V současnosti jsou u nás 3 kluby zabývající se chovem pudlů – Klub chovatelů pudlů (KCHP), Klub přátel a chovatelů pudlů (KPaCHP) a Pudl klub.
Nejstarším klubem je Klub chovatelů pudlů, který byl založen v Praze v roce 1935 pod názvem Klub pěstitelů a přátel pudlíků v republice Československé. Doté doby se chovatelé sdružovali ve Spolku pěstitelů trpasličích a domácích plemen. V roce 1939 musel být poupraven název klubu, jelikož slovo Československé nebylo v názvu žádoucí. Fungování během druhé světové války není nijak zdokumentováno. Dále byl klub pod záštitou Českého svazu chovatelů a od roku 1953 patřil pod Svazarm.
Zdroj: https://theses.cz/id/v5ppx9/BP_Vvoj_chovu_pudl_tumpourov.pdf